Nižší mzdy neznamenají nižší náklady na výrobu
Když firma hledá levnější místo pro výrobu, první číslo na stole bývá hodinová mzda. Dá se snadno porovnat a vypadá přesvědčivě. Jenže továrna neprodává hodiny. Prodává dobré díly. Kolik díl doopravdy stojí, záleží na tom, kolik kusů jeden pracovník vyrobí, kolik z nich skončí ve zmetcích a jak velkou část nákladů práce vůbec tvoří.
Prošel jsem několik studií, abych zjistil, kdy nízká mzda opravdu ušetří peníze a kdy ne. Odpověď závisí hlavně na výrobku.
Košile a boty: nízké mzdy vyhrávají
Světová banka porovnávala továrny v Etiopii a v Číně, které vyrábějí stejné výrobky. V továrnách na polokošile vydělal nekvalifikovaný pracovník v Etiopii 26–48 dolarů měsíčně. V Číně to bylo 237–296 dolarů.
Etiopští pracovníci ušili za den méně košil, 7–19 oproti 18–35 v Číně. Rozdíl ve mzdách je ale tak velký, že náklady práce na jednu košili vycházejí v Etiopii stále nižší. Podle mého odhadu z čísel studie je to asi 0,31 dolaru na košili oproti 0,44 dolaru v Číně.
Má to ovšem háček. Odběratelé platili za etiopskou košili 2,95–3,41 dolaru a za čínskou 5,38–5,80 dolaru. Kvalita, zpracování a spolehlivé dodávky mají také svou cenu.
U kožených bot je to podobné. Práce je v Etiopii asi o 5 dolarů levnější na pár. To bohatě stačí na dovoz kůže, který přidá asi 1 dolar na pár. Kvalita je opět nižší a boty se prodávají levněji.
Zatím tedy nízká mzda funguje. Jde o jednoduché výrobky a pracovník v Etiopii je sice pomalejší, ale ne dramaticky.
Dřevěné židle: nízké mzdy prohrávají
Stejná studie, stejná země, jiný výrobek. Pracovník v čínské továrně na nábytek vyrobil za den 4,5 dřevěné židle. Ve Vietnamu 1,9. V Etiopii 0,3.
Etiopské mzdy byly zhruba pětkrát nižší než čínské. Výkon na pracovníka byl ale patnáctkrát nižší. Náklady práce na jednu židli vyšly v Číně na 3 dolary a v Etiopii na 10 dolarů. Etiopské dílny navíc spotřebovaly asi 500 g laku na židli, čínské asi 50 g. Celkově byla výroba židle v Etiopii více než dvakrát dražší.
Židle vyžaduje víc zručnosti než košile. Řezání, spojování, broušení i povrchová úprava musí být v pořádku. Když nejsou, nízká mzda zmizí v pomalé práci a vyhozeném materiálu.
Kovové díly: zmetky smažou výhodu nízké mzdy
U kovových výrobků zjistila Světová banka v etiopských závodech 32 % zmetků oproti zhruba 5 % v jiných zemích. Při výrobě korunkových uzávěrů vyrobili etiopští pracovníci za den zhruba polovinu kusů co čínští. Výrobní náklady vyšly asi o 20 % výš než v Číně, hlavně kvůli dražší oceli. Zmetkovitost ale ukazuje, kam se výhoda nízké mzdy ztrácí.
Když třetina materiálu skončí v odpadu, není to problém mezd. Je to problém procesu.
Povrchové úpravy a obrábění: stejný obraz v Evropě
Netýká se to jen Afriky a Asie. Eurostat zveřejňuje data o nákladech práce a přidané hodnotě po jednotlivých oborech v zemích EU.
V povrchových úpravách kovů stojí firmu hodina práce v Rumunsku 9,45 eura. V Česku 15,37 eura, takže Rumunsko je na hodinu skoro o 40 % levnější. Přesto v rumunských provozech připadá na práci 62 % hodnoty, kterou vytvoří. V českých je to 40 %.
Obrábění ukazuje stejný směr. Hodina stojí v Rumunsku 8,74 eura a v Česku 15,61 eura. Na práci připadá v Rumunsku 51 % vytvořené hodnoty a v Česku 43 %.
Zjednodušeně řečeno, český provoz platí za hodinu víc, ale z každé hodiny dostane víc. Jde o průměry za celé obory, takže roli hraje i skladba výrobků a ceny. Směr je ale jasný.
Auta: nízké mzdy vyhrávají, ale ne automaticky
Auto je složitý výrobek, takže by se dal čekat stejný výsledek jako u židlí. V průměru tomu tak není.
Oliver Wyman odhaduje náklady práce na jedno vozidlo zhruba na 305 dolarů v Mexiku, 597 dolarů v Číně a 1 341 dolarů v USA. Pracovník na montáži vydělá v Mexiku asi 5 dolarů za hodinu, v USA asi 25 dolarů. V průměru tedy Mexiko jasně vychází lépe.
Jde ale o průměr za mnoho závodů. Automobilky se mezi sebou hodně liší, i v rámci jedné firmy a i tehdy, když jsou vysoce automatizované. V 80. letech potřeboval nejvíce automatizovaný závod GM, Hamtramck v Michiganu, na výrobu jednoho auta 33,7 hodiny. NUMMI v Kalifornii, které společně provozovaly Toyota a GM a které mělo méně automatizace, potřebovalo 19 hodin. Studie 62 montážních závodů, kterou provedl John Paul MacDuffie, ukázala totéž: dobře organizované závody potřebovaly asi 21 hodin na auto, ostatní asi 37. Rozdíl nevysvětlovala automatizace, ale to, jak byl závod řízen.
Platí to i dnes. Interní čísla Volkswagenu zveřejněná v roce 2026 ukazují 29 aut na zaměstnance za rok v Emdenu, 40 v portugalském Palmelu a 51 v čínském Tianjinu. Jedna firma, velmi rozdílné výsledky.
Automobilka navíc závisí na tom, co je kolem ní: na dodavatelích, nástrojárnách, firmách zajišťujících údržbu, logistice a technicích, kteří dokážou zastavenou linku rychle znovu rozjet. Siemens odhaduje, že jedna hodina neplánované odstávky stojí velkou automobilku 2,3 milionu dolarů. Mexiko stále dováží zhruba 90 % forem a lisovacích nástrojů a asi tři čtvrtiny tamních automobilových firem uvádějí, že mají potíže obsadit volná místa, mimo jiné techniky údržby.
I montáž aut, která zvenku může vypadat jednoduše, tedy jednoduchá není. Mexiko vyhrává na nákladech práce na auto proto, že tam automobilky a dodavatelé desítky let budovali závody, dodavatelskou síť i dovednosti lidí. Nový závod bez takového zázemí nemůže čekat průměrná čísla hned od prvního dne.
Čipy: na mzdách skoro nezáleží
Na samém vrcholu jsou polovodiče. TechInsights spočítal, že práce je v USA zhruba třikrát dražší než na Tchaj-wanu. Přesto je wafer z továrny TSMC v Arizoně dražší než stejný wafer z Tchaj-wanu o méně než 10 %. Práce tvoří méně než 2 % nákladů. Víc než dvě třetiny připadají na vybavení.
Tady otázka mezd skoro nehraje roli. Rozhoduje proces, výtěžnost a vybavení.
Co z toho plyne
Nízké mzdy pomáhají tam, kde výkon na pracovníka zůstane podobný. To platí u jednoduchých výrobků, jako jsou košile a boty, a tam, kde se závody, dodavatelé i dovednosti budovaly desítky let, jako v mexickém automobilovém průmyslu. Když výrobek vyžaduje víc zručnosti nebo když proces není pod kontrolou, nižší mzdu rychle sežere pomalejší práce, zmetky a přepracování.
Když mi proto někdo ukáže nabídku z levnější země, hodinová sazba není první věc, na kterou se dívám. Ptám se, kolik dobrých dílů jeden člověk vyrobí za hodinu, kolik skončí ve zmetcích a jak dlouho bude trvat, než nový závod poběží tak dobře jako ten starý.
Kde u vašich výrobků přestávají nízké mzdy vycházet?
Zdroje: Světová banka, Eurostat, Oliver Wyman, INA, TechInsights, Siemens, MIT, Bild. Náklady práce na košili jsou můj odhad z dat Světové banky.
Zvažujete přesun výroby, nebo její návrat? Ozvěte se.